Pečovatelská služba

Diakonie Jablonec

Pečovatelská služba

Diakonie Jablonec

Pečovatelská služba

Diakonie Jablonec

Příběh jedné středoškolačky

12. dubna 2018

Přečtěte si rozhovor, který v mírně zkrácené podobě vyjde přibližně koncem měsíce v měsíčníku Český bratr. S uživatelkou nízkoprahových služeb jej pořídil redaktor a pracovník Diakonie Adam Šůra.

Příběh jedné středoškolačky
12. dubna 2018 - Příběh jedné středoškolačky

 

 

  

IMG_3552     IMG_3556     IMG_3546

 

S čím se také mohou potýkat Romové, když pronikají do majoritní společnosti

Ozve se nesmělé zaklepání. Pak se ale dveře prudce rozrazí a do místnosti vtrhnou dvě malé holčičky. Vrhnou se na Andreu a hned prosí: „Andy, budeme hrát cukr-káva?“ Andrea Bendíková je obejme a hbitě odpovídá: „Ale až po doučování, jo?“ Holčičky souhlasí.

Jsme v diakonickém nízkoprahovém klubu (viz box) Kruháč v Jablonci nad Nisou. Osmnáctiletá Andrea tu pomáhá dětem se školní látkou už několikátý rok. Doučuje matematiku, češtinu, angličtinu i další předměty, když je zájem. Příští rok bude maturovat na střední ekonomické škole, kde dobře prospívá.

Když jí ale bylo šest let, v pedagogicko-psychologické poradně jí narýsovali jinou budoucnost. Podle odborníků prý neměla na víc než na zvláštní školu. Andrea Bendíková je Romka.

Nízkoprahový klub

Zkráceně též „nízkoprah“. Nabízí smysluplné trávení volného času dětem a mladým lidem, kteří se nemají podporu v rodinném zázemí. Součástí může být hraní her, hudební či sportovní aktivity, doučování, rozhovory, pomoc při jednání s úřady. Všechny služby jsou anonymní – návštěvník klubu se může představit třeba jen křestním jménem nebo přezdívkou. Neplatí též žádné poplatky a může kdykoliv přijít a odejít. Nízkoprahové kluby spadající pod Diakonii ČCE najdete především v Plzeňském kraji ale i na dalších místech republiky. Dohromady jich je 15.

Hip-hop pomáhá

Těžko říct, co všechno tehdy pracovníky poradny k takovému rozhodnutí vedlo. Andrea měla jako malá nemocné ledviny a bojovala s meningokokem. Bývala ustrašená a nervózní, což k jejímu výkonu před pracovníky poradny jistě moc nepřispělo. Zasáhla však její maminka.

Andrea má dva starší bratry. Oba normální základní školu vychodili. Maminka rezolutně prohlásila, že když její dva synové základku zvládli, nevidí důvod, proč by ji neměla zvládnout i nejmladší dcera. Neustoupila, dokud si neprosadila svou. Pravděpodobně přitom bylo potřeba i taktizovat. Andrea vzpomíná, že ji rodiče přestali posílat do školky, kam chodily převážně romské děti. Snad proto, aby ji zbavili stigmatu, že patří mezi „nevzdělavatelné“.

Na prvním stupni byly pro Andreu začátky krušné. Učení zvládala dobře, ale pamatuje se na šikanu. Schytávala to od bílých i romských spolužáků – za to, že byla při těle, že se dobře učila, že dostávala od rodičů peníze a od učitelů pochvaly. Ani dnes na to nevzpomíná ráda. Únik nacházela v tanci. Už od šesti let začala navštěvovat kroužky, kde se trénoval moderní taneční styl hip-hop, který má blízko ke gymnastice a akrobacii. To jí pomáhalo nelehké období zvládat.

Gympl, nebo ekonomka?

Později pomohl právě i nízkoprahový klub. Diakonie ho v Jablonci nad Nisou otevřela u kruhového objezdu (proto název Kruháč). Andreina maminka si o tom přečetla v novinách a navrhla dceři, ať se tam zajde podívat. Andree se zprvu moc nechtělo. Zvědavost ale nakonec zvítězila, což bylo dobře. Vždycky si dobře rozuměla se staršími lidmi a ve vedoucích klubu našla takové, se kterými se mohla podělit o své starosti, ale třeba s nimi i jezdit na výlety. Tohle z domova neznala. Její rodiče totiž trávili většinu času v zaměstnání. Tatínek pracoval jako slévač, maminka sestavovala v jablonecké Preciose řetězy z křišťálu pro nákladné lustry.

Prostředí nízkoprahového klubu a péče jeho vedoucích pomohly Andree najít si cestu k spolužákům a podpořily ji i v dalším studiu. Rodiče chtěli, aby alespoň jedno jejich dítě mělo maturitu. Jablonec nabízel dvě možnosti – gymnázium nebo střední ekonomickou školu. O všeobecné gymnaziální vzdělání Andrea nestála, chtěla něco konkrétnějšího, aby mohla po maturitě případně rovnou do práce. Ekonomické školy se ale bála. Představovala si, že tam nastoupí mezi samé děti z dobře zajištěných rodin a že ji jako Romku z dělnických poměrů nepřijmou.

V nízkoprahovém klubu jí dodali odvahy a pomohli i s přípravou na přijímačky. S nástupem do nového prostředí přišly i nové výzvy: hlavně si Andrea musela ujasnit, kam vlastně patří.

Lákavý bílý svět

Dodnes vzpomíná, jak ji to vykolejilo: v září, hned zkraje školního roku, šla s novou spolužačkou po ulici a v protisměru je míjela skupina romských dětí. „Ty jo, já ty cikány nesnáším,“ pronesla spolužačka úplně samozřejmě. Andrea se na ní nevěřícně podívala. A pak jí to došlo – pro spolužačku Romka vlastně není. Má sice černé vlasy a tmavší pleť, ale to není určující. Určující spíš je, že chodí na střední ekonomickou, tam se přece Rom nedostane… Andrea zažila krušný měsíc. V říjnu její novou třídu čekal třídenní seznamovací kurz. Co tam má spolužákům říct? Nebylo by lepší nechat je v nevědomosti?

Modlila se k Bohu, radila s vedoucími nízkoprahového klubu. Nakonec našla odvahu. Na seznamovacím kurzu, kdy měl každý student pronést o sobě pár slov, všem oznámila, že je Romka, že se za to nestydí a že se kvůli tomu nehodlá nechat urážet. Především je člověk, tak ať ji spolužáci tak berou. Dopadlo to dobře. Třídní učitelka Andreu jednoznačně podpořila a vyzdvihla její odvahu. Spolužáci se přizpůsobili.

Po čase se ale Andrea začala přizpůsobovat i jim a to nebylo úplně žádoucí. S obdivem i lehkou závistí začala sledovat, jak vypadá život v dobře zajištěných bílých rodinách. Třeba že rodiče a děti spolu jezdí na dovolenou, mají spoustu pěkných společných zážitků, nebo že rodiče své děti chválí za různé úspěchy. Mezi Romy tohle obvyklé není. Romské rodiny drží při sobě, i za cenu oběti si v nouzi pomáhají, umí se družit a společně slavit (jakkoliv už to prý není to, co bývalo). Když ale například Andrea hrdě oznámí mamince, že se v hiphopovém tanci probojovala až na mistrovství světa, reakcí je nanejvýš chladná poznámka, že to pro rodinu znamená jenom další zbytečný výdaj. Rodinnou dovolenou Andrea nikdy nezažila, i když v tom teoreticky jejím rodičům nic nebránilo.

Srovnání se světem spolužáků prostě nebylo pro Andreu jednoduché a vzbudilo v ní touhu co nejvíc se mu připodobnit. Vzalo to na sebe ovšem takové projevy, že se začala od světa Romů odtahovat. Když šla po ulici s bílými spolužáky a blížil se romský známý, raději se dívala jinam, aby ho nemusela zdravit. Začala si osvojovat i různé protiromské vtípky, narážky a poznámky, jaké patří k běžnému folklóru v majoritní společnosti a jaké se ozývaly i v její třídě.

Nakonec zasáhl vedoucí nízkoprahového klubu. Jednou si vzal Andreu stranou a zeptal se jí, jestli si uvědomuje, že se vůči Romům začíná nějak divně vymezovat. Vedli o tom několik rozhovorů a to pomohlo. Andrea se dnes k svému romství jednoznačně hlásí. Rozporuplné pocity ale stále přetrvávají: styl života majoritní společnosti je pro Andreu stále přitažlivý; zároveň ví, že zrovna Romy tahle majoritní společnost více či méně opovrhuje. Unést to je dost náročné.

Bez Boha to nejde

Vyprávění o životě Andrey by však nebylo úplné, kdyby se nezmínila víra v Boha. Ta hraje v jejím životě zásadní roli. Uvěřila společně s tetou a strýcem, kterým umírala malá dcerka. Tehdy se setkali s romským pastorem z Moravy a ten jim začal o Bohu vyprávět. Dítě zemřelo, víra však zůstala. Andrea trávila u tety a strýce víkendy, společně se modlili, četli Bibli a povídali si. I díky tomu asi zažívala něco z rodinného života, který jí doma chyběl. „Od té doby jsem přesvědčena, že romská rodina Boha potřebuje. Bez Boha není nic,“ říká s tím, že dodnes dochází na malý biblický kroužek v Jablonci nad Nisou.

A jak vidí svou budoucnost? Jestli půjde po maturitě dál studovat, bude to pedagogika, nebo jazyky. Chce pracovat s dětmi nebo překládat. „Ale taky možná skončím v Diakonii. To je takový můj osud,“ říká se smíchem.

Naše středisko v číslech

Spravujeme 0 zařízení
Vloni jsme pomohli 0 uživatelům
Navštěvuje nás 0 klientů
K dispozici je 0 pracovníků